Jak funguje klavír: od klávesy k tónu

Klavír je strunný nástroj, na který se hraje úderem. Když stisknete klávesu, řetězec pák zvaný mechanika vymrští plstěné kladívko proti strunám. Kladívko se okamžitě odrazí zpět a struny se rozechvějí.

Samotné struny rozhýbou jen velmi málo vzduchu, takže by byly sotva slyšet. Jejich chvění přechází přes dřevěnou kobylku do rezonanční desky, velké tenké smrkové desky pod strunami, která rozhýbe vzduch a zesílí zvuk. Když klávesu pustíte, plstěné dusítko dopadne zpět na struny a tón utichne.

Všechno ostatní v klavíru slouží k tomu, aby těch pár kroků proběhlo rychle, rovnoměrně a ovladatelně a aby struny držely svou výšku. Projděme jednotlivé části postupně.

Klávesa je dlouhá dřevěná páka. Přibližně uprostřed spočívá na otočném bodě, vahadlové liště, takže když stisknete její přední konec, zadní se zvedne.

Zadní konec klávesy zvedne zdvihák, malou sestavu pák. Na zdviháku sedí jazýček, který tlačí kladívko vzhůru. Těsně předtím, než kladívko dosáhne strun, narazí špička jazýčku na vypouštěcí knoflík a vyklouzne zpod kladívka. To je vypouštění: na posledních pár milimetrech se kladívko už netlačí, ale vrhá, takže udeří do strun a hned odpadne zpět, místo aby se do nich opíralo a dusilo zvuk.

Bartolomeo Cristofori zabudoval tuto myšlenku do prvních klavírů ve Florencii kolem roku 1700. Křídlo získalo ve 20. letech 19. století ještě jednu páku: repetiční páku z dvojité repetice Sébastiena Érarda. Ta zachytí padající kladívko a podrží ho v půli cesty, takže se jazýček může vrátit pod něj dřív, než se klávesa úplně zvedne. Díky tomu může klavírista rychle opakovat tón a hrát rychlé trylky.

Na cestě dolů kladívko zachytí chytač, takže nemůže vyskočit a udeřit do strun podruhé.

Kladívko je dřevěné jádro, hlavička, potažené silnými vrstvami vlněné plsti slisované obrovskou silou. Sedí na tenké dřevěné stopce, která se otáčí v malém kloubu, ložisku.

Kladívka jsou odstupňovaná: velká a těžká v basu, kde jsou struny silné, a malá a lehká v diskantu. Každé musí odpovídat strunám, do kterých tluče.

Plsť do velké míry určuje barvu tónu klavíru. Tvrdá plsť zní jasně, měkká hřejivě. Ladiči ji upravují intonací: plsť napichují jehlami, aby zjemnili ostrý tón, nebo ji tvrdí, aby rozjasnili tupý. Po letech hraní vyříznou struny do plsti drážky a tón zostří, proto se opotřebovaná kladívka přebrušují nebo vyměňují.

Bez dusítek by každý zahraný tón zněl dál a slil se s dalším. Každé dusítko je malý dřevěný špalíček s plstí na spodní straně, který leží na svých strunách. Visí na drátu, který vede dolů přes vodicí lištu k páce dusítka.

Když stisknete klávesu, zadní konec klávesy zvedne dusítko daného tónu ze strun, těsně předtím, než udeří kladívko. Když ji pustíte, dusítko dopadne a zvuk utichne. Proto tón trvá přesně tak dlouho, jak dlouho klávesu držíte.

Nejvyšší tóny nemají dusítka vůbec, obvykle zhruba horní jedna a půl oktávy. Jejich struny jsou tak krátké, že zvuk sám dozní téměř okamžitě.

Křídlo má přes 200 strun z vysokopevnostního ocelového drátu. Většina tónů má tři struny naladěné na stejnou výšku, tzv. unisono; nižší tenorové tóny mají dvě a nejhlubší basové jednu. Basové struny jsou opředené měděným drátem, který je zatíží, takže mohou znít hluboko, aniž by musely být neskutečně dlouhé.

Každá struna vede od závěsného kolíku na vzdáleném konci litinového rámu přes kobylku, kde ji drží malé kobylkové kolíčky, pak skrz agrafu nebo pod kapodastrem a končí navinutá na ladicím kolíku. Kmitá jen úsek mezi kobylkou a agrafou nebo kapodastrem: znějící délka struny.

Ladicí kolíky jsou zaražené do ladicího bloku (virbelštoku), bloku z tvrdého dřeva slepeného z vrstev s překříženými vlákny. Drží je jen tření. Pootočení kolíku o nepatrný kousek změní napětí a s ním i výšku tónu: přesně to dělá ladič, tón po tónu.

Ocelové struny jsou tuhé, takže jejich alikvotní tóny vycházejí o něco výš než čisté násobky základního tónu. Ladiči s tím počítají a oktávy mírně roztahují, víc u pianin s krátkými strunami než u koncertních křídel.

Rezonanční deska je reproduktor klavíru. Je to široká tenká deska ze smrku slepená z úzkých prkének: u Steinwaye je uprostřed silná 8 mm a k okraji se ztenčuje na 5 mm. Kobylky jsou nalepené navrchu, takže struny tlačí přímo na ni.

Zespodu vedou napříč vlákny dřevěná žebra. Zpevňují desku a drží ji v mírném klenutí směrem nahoru. Klenutí tlačí vzhůru proti tlaku strun dolů, a díky tomu zůstává deska živá a zvuk silný.

Dřevo přijímá a vydává vlhkost. Ve vlhkém počasí rezonanční deska nabobtná, klenutí se zvětší a vytlačí kobylku nahoru, struny se napnou a klavír stoupne. V suchém počasí deska seschne a klavír klesne. To je hlavní důvod, proč se klavír s ročními obdobími rozlaďuje.

Každá struna táhne silou mnoha kilogramů a je jich přes 200. Dohromady táhnou silou až 20 tun. Samotná dřevěná konstrukce by to dlouho nevydržela, proto mají moderní klavíry rám z litiny: to je ta konstrukce, kterou vidíte pod strunami, když otevřete víko.

Vzdálené konce strun jsou ukotvené na jeho závěsných kolících a jeho vzpěry přenášejí zatížení od závěsných kolíků ke straně s ladicími kolíky. Rám je nejtěžší samostatná část klavíru, a proto se klavíry tak těžko stěhují.

Teprve železný rám umožnil moderní klavír: těžší struny s vyšším napětím a hlasitější, plnější zvuk než u nástrojů s dřevěným rámem z Mozartovy doby.

Pedály visí v rámu pod klaviaturou, lyře, a pracují přes táhla a páky, které vedou nahoru do nástroje.

Pravý pedál je tlumicí neboli prodlužovací pedál. Zvedne najednou všechna dusítka, takže tóny znějí dál i po puštění kláves a ostatní struny se rozeznívají s nimi.

Levý pedál je tichý pedál, una corda. U křídla posune celou klaviaturu i s mechanikou mírně do strany, takže tam, kde má tón tři struny, udeří každé kladívko o jednu strunu méně: zvuk ztiší a zjemní barvu.

Prostřední pedál křídla je sostenuto. Podrží jen ta dusítka, která jsou ve chvíli sešlápnutí už zvednutá, takže můžete nechat znít basový tón a vše ostatní hrát čistě. Albert Steinway si ho nechal patentovat v roce 1874; Boisselot z Marseille předvedl starší verzi už v roce 1844.

Pianino má struny a rezonanční desku postavené na výšku, takže se vejde ke zdi. Všechno se otočí o devadesát stupňů: kladívka se pohybují ke strunám dopředu, ne nahoru, a vracejí se pomocí pružiny, ne gravitace.

Dusítka sedí před strunami a přitlačují je pružiny. Když stisknete klávesu, lžička dusítka na zdviháku odtlačí páku dusítka dozadu a dusítko zvedne.

Mechanika pianina nemá repetiční páku, takže se klávesa musí vrátit skoro celá, než jde tón zahrát znovu. Proto koncertní klavíristé dávají pro rychle opakované tóny přednost křídlům. Liší se i pedály: levý pedál pianina přiblíží kladívka ke strunám a prostřední je často moderátor, který spustí mezi kladívka a struny pruh plsti.

Teď je jasné, proč ladění nikdy nevydrží napořád. Struny táhnou silou mnoha tun za kolíky, které drží jen tření. Rezonanční deska se zvedá a klesá s vlhkostí a posouvá kobylku i každou strunu na ní. Nové struny se pomalu vytahují. Každý tón je rovnováha dřeva, drátu a železa a ta rovnováha se posouvá.

Klavíry se rozlaďují pomalu a nerovnoměrně, takže to většina majitelů neslyší. Většinu klavírů je dobré ladit alespoň dvakrát ročně, častěji, když jsou nové nebo stojí v proměnlivém klimatu.

Každý klavír se skládá ze stejných částí, ale každý má svého výrobce, rok a příběh. Výrobní číslo, obvykle na litinovém rámu, prozradí, kdy byl ten váš vyroben. Dejte mu pas a přidejte ho do galerie, vedle klavírů z celého světa.